Byl jste někdy uvnitř?
Byl jsem tam…
Znám vás.
Ano?
Jaké je to uvnitř?
Jsou tam normální pokoje, jako kdekoliv jinde. Možná jsou v nich ještě koberce, na stěnách štuk, staré lustry… Co byste chtěl po místě, kde přes padesát let nikdo nebydlí?
Nikdo nic nevystěhoval?
A kdo by to podle vás měl…
Ne, nic, jen jsem se tak ptal. Promiňte… Jen mě napadlo, jak to, že tam všechno zůstalo?
Zachovalé? Na to se ptáte? Ne, zachovalé to určitě není. Střecha v levé části prosakuje, nad pravou v patře vůbec chybí. Co tam zbylo, už dávno ztrouchnivělo.
Aha.
Měl jste o něco zájem?
Vám to tu patří?
Nikdy mi to tu nepatřilo, ale řekněme, že já patřím sem – stejně jako patřím ke všem těmhle budovám. Je na nich něco kouzelného, nezdá se vám?
Všechny je kreslíte?
Do většiny pokojů se nedá vůbec vejít. Jsou zamčené. Neumím si to vysvětlit. Pokoj od pokoje, některé jsou průchozí. Všechny zamčené, jako kdyby někdo odcházel a zavíral za sebou s klíčem v ruce. A už se nikdy nevrátil…
Mohl bych se tam podívat?
Proč?
Jen, jen se podívat…
Je mi líto, ale ani já od těch pokojů nemám klíč…
Aha…
Vy sám tam nechcete, že?
Ne, já…
Někoho hledáte? Tak co tu chcete?
Někdo se mi ztratil.
Někdo? Někdo, koho znáte? Znáte ho moc dobře, že ano?
Někdo.
Někdo.
Někdo, koho bych jistě najít měl.
Myslíte, že o to stojí?
Nevěříte tomu?
Možná jsem se zeptal špatně; tedy, jste si jistý, že o to stojí?
Určitě mě čeká.
Jistě na vás čeká?
Já, já nevím…
Chtěl jsem to jen zkusit.
Zkusit.
Najit…
Najít.
Někoho…